Pierre Ramus - Anarchistický manifest

Předmluva k českému vydání.

Těší mne, že mého přítele a kamaráda napadlo přeložit do češtiny můj „Manifest“, jenž je přeložen již do několika jazyků; děkuji mu za to, jelikož se mi naskýtá příležitost rozsévat v lidu, jehož jazyk neznám, sémě nauky svobody, a uskutečnit svůj ideál, jímž je: způsobit anarchistické hnutí, které tvoří soubor a spojení intelektuálního a proletářského živlu, harmonické sbratření dvou kategorií národa: intelektuálů, kteří stávaje se anarchisty, budou hospodářsky a hmotně proletáři, a proletářů, kteří stávaje se anarchisty budou intelektuály. Oba živly musí pracovat společně na svém osvobození.

Úlohou mého „Manifestu“ je nastínit krátce ve všeobecně srozumitelném pojednání ideální světový názor - anarchismus, jakož i jeho bojovou taktiku. Kéž by nám získal mnoho proletářů a proletářských rolníků, kéž by nadchnul mnoho intelektuálů, aby přijali kulturní snahy proletariátu za své.

Pierre Ramus

Anarchistický manifest

Jako anarchisté a komunisté přistupujeme k Tobě, bratře proletáři, k Tobě sestro dělnice, abychom Ti ukázali cestu k Tvému osvobození, cestu, kterou se zbavíš tlaku roboty a zneuctění duševního, materiálního i sociálního zotročení.

Naším účelem v následujících řádcích je dokázat Ti, že Tvá bída, hlad neustále hrozící a většinu lidstva pronásledující, nouze z nezaměstnanosti a přetížení břemeny práce, neustálá starost o existenci a strach před stářím nemusejí být; chceme Tě poučit, že káznice, kasárny, soudy, popraviště, černá, morová doupata chudoby, robotárny denní dřiny jsou něčím nepřirozeným, a že je velmi dobře možný stav sociálního života, ve kterém není všech těchto pomníků lidského zotročení a vykořisťování, kde společenskými základy života jsou svoboda, štěstí života, rovnost a bratrství.

Jsouce osvícenými lidmi, chápeme, že žijeme ve společnosti otroctví; chceme svým bližním ukázat, proč tomu tak je, chceme jim ukázat společnost svobody a cestu k ní.

I.

To, co nazýváme všeobecně „sociální otázkou“, jsou dva zjevy našeho života, které je možné shrnout ve dvou slovech: nesvoboda a bída. Tyto právě tvoří „sociální otázku“, poslední však již dávno přestala „otázkou“ být.

Právě tak, jak je téměř nezměrné bohatství moderní kapitalistické společnosti, tak je také v ní nezměrná chudoba. Oba tyto zjevy jsou nezbytnými, spolu souvisejícími a neodlučitelnými projevy společenského systému, který netvoří ve své sociální části žádné jednotné harmonické asociace lidí a skupin, nýbrž je pevně založen na tom, že malá minorita lidí má právo mít privilegia, výhody, úplnou moc nad nezměrně větší částí lidstva a žít z jejich vykořisťování. Toto se může dít jen tehdy, má-li minorita v moci prostředek, společenskou sílu, která jí umožňuje podrobit si majoritu spolučlenů ve společnosti. Povstávají tak dvě třídy, majetná a nemajetná třída; první je bohatá, druhá chudobná.

Pravým základem, příčinou chudoby nemajetných a bohatství majetné třídy je nesvoboda a stav zotročení, ve kterém úpí nekonečně převažující masa lidí. Systémem a prostředky k udržení zotročení lidí jsou podmínky možnosti této nesvobody; z nesvobody lidí vzniká bohatství panujících a chudoba potlačených.

Od tisíciletí zůstalo otroctví týmž. Je dáno tím, že si pán dává od otroka pracovat. A otrok je otrokem předně proto, že mu navléknou okovy, které ho zbaví lidské důstojnosti a síly bránit se, a poněvadž jen pak se mu dovolí svých pracovních sil užít, pokud jeho tvořivá činnost zvyšuje blaho a bohatství jeho pána.

Od primitivního otroka až k modernímu námezdnímu otroku zůstal tento poměr nezměněn. Dějiny otroctví nám na svých listech vykazují stále stejnou hospodářskou chronologii. Všechny změny forem otroctví směřovaly vždy jen k tomu, aby učinily otrockou práci výnosnější, aby zvýšily a rozmnožily výtěžek, čili zisk z této práce, který znamená pro majitele otroků bohatství, pro otroka však nejtvrdší los chudoby.

Zde se nám jeví základ moderní kapitalistické společnosti neskrytě před naším zrakem. Kapitalista industrie nebo pozemků a půdy je majitelem otroků a proto bohatým; proletář je otrokem a proto nemajetným.

Panující třída se obklopila arzenálem smrtících zbraní a obhajuje jím svou existenci, která je nerozlučně spjata se soukromým majetkem, jenž je násilně vyjádřeným prvním důvodem, kterým země, stroje, náčiní a továrny, domy a pole, všechny životní prostředky, nevyhnutelně potřebné celému lidstvu, jsou privátním, osobním majetkem. Miliony lidí v dnešní společnosti jsou nahé a nuzné, a jen potud dostávají hubený podíl na nutně potřebných prostředcích k živobytí, pokud třída podnikatelů ráčí upotřebit jejich pracovní síly a dá jim nepatrnou část jejich produktů, málokdy více, častěji méně, než drobty z bochníku chleba. Tento stav soukromého osobování si majetku se udržuje na újmu životního štěstí největší části společnosti a je možným toliko pod ochranou státu. Stát brání soukromý majetek, napadá toho, kdo by překročil jejich papírové právní důvody a účastnil se spoluužívání společenského bohatství, jsa hnán bídou, hladem a nouzí přítomné doby.

Jen tak je možná moderní společnost, která tím reprezentuje nejhanebnější bezpráví ve prospěch několika tisíc zahalečů. Soukromé vlastnictví dává majiteli moc předpisovat nemajetnému, jak má pracovat, a zde vzniká mzdové otroctví, přítomný hospodářský stav společenského života pro dělníky. Je však nemožné, aby se takový stav sám sebou udržel, a proto mají panující k jeho ochraně stát, který násilím podporuje trvající systém. Tato ochrana státu však propůjčuje kapitalistovi všechnu bezpečnost, kterou potřebuje k vykonávání své společenské funkce, a on sám využije výhody, výsady soukromého majetku k nejmožnějšímu vykořisťování mzdového otroka. Tak stát podmiňuje jednak soukromé vlastnictví, jednak jeho monopolně tyranské, libovolné využívání, které souvisí s vykořisťováním. Stát a vykořisťování, soukromý majetek a mzdové otroctví jsou blíženci. Pocházejí rovněž z jedné matky, z hydry vládychtivosti, násilí, moci - autority a z jejího ducha.

My všichni cítíme zběsilé plody této sociální hydry - my se svíjíme sténaje pod jejími drápy. Bez světla je náš život, my, sníženi k nářadí majetkové dravosti, bez duše a bez zájmu spolu pracujeme na produkci svých vlastních řetězů, jsouce poháněni bolestí zuřícího hladu. Naše životní podmínky jsou vší silou snižovány na úroveň nejníže myslitelného udržování života. Hrozný boj o sebezachování nás rozdvojuje, zbavuje nás poznání každé přirozené lidské solidarity. V průvodu kapitalistické společnosti se žene nepřehledné vojsko vztekliny a morových hlíz, duševní i tělesná prostituce, nedůvěra, šizení, krádež, podlost a hrubost. A zatím co my dole v propastech sociálního života tvoříme špínu a bahno jeho, žije na našich bedrech třída panujících parazitů bezstarostný život, plný šíleného vytržení a opilství; naše kosti jim slouží za stoly a židle, naše duté lebky jim jsou poháry při jejich přátelské hostině posměchu a triumfu!

II.

My, anarchističtí komunisté, nenávidíme moderní společnost pro její sociální nespravedlnost, pro její prolhanost a tyranství. Jsme jediní, kteří přistupujeme k proletáři bez demagogického osobního zájmu, kteří ve svých návrzích k boji nedopustíme ani nepatrného pokusu nabýt zisku z jeho boje, který nechceme ovládnout nebo libovolně řídit, nýbrž který chceme přivést k sociální akci, vycházející z vědomé vůle, z čistého poznání důstojností individua, z nevole hněvu nad veškerým jhem vykořisťování a poddajnosti, které dosud bylo údělem proletáři a proletářce.

Co chtějí komunističtí anarchisté?

Ti, kdož zastupují teorii komunistického anarchismu, jsou odpůrci každého náboženství a mystiky spočívající na nadmyslné sugesci; jsou odpůrci státu; jsou odpůrci zákonů daných lidmi lidem; jsou rozhořčení nenávistníci každého sdružení lidí, vynuceného vnější mocí, proto také nuceně udržované formy sňatku, formy to pohlavního obcování.

Anarchismus je světový názor, jehož hlavní bod je v pojmu bezvládí. Vláda je něčím umělým, povstala s metafyzickým myšlením primitivního lidského ducha a byla v pravěké organizaci kmenové jako pevné zřízení zavedena teprve vznikem kněžstva. Vláda značí vždy moc a její vznik v duševním ohledu proklestil cestu základu hmotnému. Víra a její důsledek jevivší se v podrobení se nadpřirozené bytosti, zvané bůh, vedlo pod vlivem kněží k víře v pozemskou autoritu, zvanou stát. Vznikl účelový obsah světské autority, přisvojování, výhradné přisvojování si majetku, jehož předběžný konec nalézáme ve formě soukromého majetku. A na ochranu této speciální formy monopolu ve prospěch několika bylo uznáno právo na soukromý majetek, jež z počátku bylo jen v jednotlivých případech schváleno jakožto pravidlo, které v římském právnictví, v římském zákoníku dosáhlo svého vrcholu. Brzo zmizelo vše, co bylo původně u lidu zcela přirozeným. Dnes je to stát a s ním převládající zištnost soukromých majitelů, kteří mají rozhodující slovo ve všech záležitostech individuálního i veřejného života. Lidstvo tak trpí pod dvojími důtkami: Autoritou a monopolem soukromého majetku.

Anarchismus zakládá svou teorii, svůj vznešeně ideální cíl, své snahy na svobodném individuu, na svobodné individualitě člověka. Nespatřuje v celých světových dějinách, ve všech epochách státní účasti na životě nic jiného, než zkázu a zhoubu právě této lidské individuality, násilné dušení všech vynikajících schopností k rozvoji, které jsou každému člověku vlastní. Tisíciletí násilí učinila z člověka násilného tvora, a proto osvobození člověka musí začít u člověka samotného; musí se zbavit nespočetných obalů násilnické morálky, lačnosti po autoritě, hanebně nízkých vášní ziskuchtivosti, malicherného, chorého smýšlení, kteréžto vlastnosti činí z něho, z celého člověka mrzáka, jenž je opakem pravého, ušlechtilého a plně vyvinutého člověka.

Čerpaje z hospodářských možností rovnosti, jakož i ze všech pokročilých poměrů, které přináší tok evoluce, urychlí duch svobody a pud člověka nevyhnutelné odstranění stávajících institucí, odstranění celé tyranské společnosti, tento chod svobody, jenž zná toliko jedinou stezku; důsledné odstranění všech násilnických mocí státu - tudíž i státu samého - z oboru klidné a životní lidské akce.

Anarchie je společností bez státu. Anarchie značí uspořádání a zorganizování individuálního, sociálního jakož i i kolektivního života dle souhlasného dobrozdání účastníků. avšak bez všelikého násilného nucení nějaké vnější moci.

Zákon, který tvoří státní diktatura, zmizí ze života, jako rovněž i stát. A jsou to tytéž příčiny, které způsobí jeho zánik, tytéž pohnutky, které podněcují anarchisty, aby se stali odpůrci zákona.

Stát ve světových dějinách byl vždy usurpátorskou mocí, jejíž činnost spočívala v autoritářské zvůli. Stát jako despotismus, konstituční království a císařství, republika nebo demokracie je vždycky týmž státem: nástrojem kategorie lidí, kteří buď násilným historickým procesem nebo lehkověrností a nevědomostí lidí se dostali k veslu a nyní autoritářsky k prospěchu a užitku své příbuzné chásky třímají nad pokořenými národy důtky vykořisťování a tyranie. A zákon jim sloužil k tomu, aby všechna jejich libovolná opatření posvětil; světsky hraje zákon tutéž úlohu, jako nábožensky - spekulativně „písmo svaté“ v duševním lidském životě. Zločiny panujících na potlačených prohlásí zákon svatými a uzná je za právně vykonané. Jak je zákon veskrze reakcionářským a nepřátelským každému rozumnému myšlení, lze snadno vidět na té okolnosti, že vzniknuv a posvěcen jsa jazykem, jenž se stal tradicí, může dát neomezeně panovat svým hrozně zhoubným následkům, své pomstychtivosti a trestuchtivosti, když se již jeho časovost a souhlas s národními zvyky dávno přežily.

Hospodářskou stránku anarchie tvoří ve všeobecném smyslu socialismus, jmenovitě komunismus. Soustava soukromého vlastnictví v monopolní formě není ničím přirozeným. Kdyby tomu tak bylo, nepotřebovalo by ke své ochraně stát, mohlo by samo sebou obstát. Monopolní soukromé vlastnictví se udržuje však jen pomocí státu, a lidé po něm touží, poněvadž jim poskytuje a do ruky tiskne prostředky k ovládání těch, jimž se dosažení bohatství nepodařilo. Kdyby lidstvo bylo v takových nešťastných okolnostech, že by mělo příliš málo materiálního bohatství, přirozené produktivnosti a výnosnosti než by bylo za potřebí pro ukojení všech materiálních potřeb, pak by byl zápas o materiální, vyhrazený majetek přece vysvětlitelný. Je tomu však právě naopak. K tomu se pojí ještě ta okolnost, že umělé stupňování přirozené výnosnosti se ještě kolosálně rozmnožuje a zvyšuje, dík naší podivuhodně se zdokonalující technice jakož i intenzivnímu vzdělávání půdy. Děje se to tudíž výlučně k sebeobohacení účastníků této legální loupeže, že se soukromé vlastnictví vůbec udržuje. A že toto nemůže mít žádný základ v anarchistickém společenství, je na bíledni.

Kolem člověka se dnes zvedají hradby, ohraničující jej od ostatního světa. A tak jako se stává člověk umělou protivou svých bratří a sester v sousední zemi, následkem zemských hranic učiněných státní násilnickou politikou, právě tak je sociálně a ekonomicky ohražen ve vnitrozemí, v tak zvané své otčině. Zůstává vždy otrokem a utiskovaným a může druhé utiskovat jen tehdy, je-li to v zájmu utiskovatelů.

Utiskovaný nemá žádnou vlast, pro něho platí jen země jeho vykořisťovatelů a pánů.

Komunistická anarchie přemění každou zemi, ve které by byla uskutečněna, v kvetoucí zahradu. Hromada domů, smetiště moderní civilizace, zvané město, se rozpadne a bude rozmeteno. Místo něho budou všude ona malá ohniska venkovského a industriálního života, jaká již dnes počínají v zahradních městech a kolonistických společnostech. Příroda po sociální revoluci je bohatá na cenné, geniální výkony národa, když zbaviv se svých pout, osvobodil génia své iniciativy. Odborové organizace dělnické smazaly všude ráz svého boje a staly se bratrstvy. Žádná skupina nemá právo uzavírat se před druhou. Ne psané právo chrání jí tento projev moci, nýbrž prostě vzájemný společenský poměr přátelské potřeby. Tím je výstup z jedné skupiny, vstup do druhé nebo připojení se k vícero skupinám úplně svobodný. A co různé organizace držíce ve společném majetku všechny výrobní prostředky - půdu jakož i tovary - podílí se všude na svobodné výrobě jakož i konzumaci, vzniká na základě komunismu velkolepý počet kulturních metod výroby, výměny i odbytu, kteréž experimentem zkušenosti přivede konečně lidstvo na dráhu netřídního vývoje. Právě tak, jak zmizely umělé hranice státního pojmu národnosti, odpadnou i vnitřní přesná odlišení odborových organizací a skupin. Lidstvo již odrostlo podobné školce své existence. Jedinci je ve svých akcích ponecháno poznání vlastní logiky. Nespočetné snahy, iniciativní návrhy vedou vždy k novým formám skupin, smazavše dávno omezený charakter povolání. Umění, věda, kultura života se staly všeobecným jměním lidu. Každý domeček s připojenou ozdobnou zahrádkou skrývá své individuality a rodinná forma, která dnes nese příznak vzájemně licoměrného a monopolního charakteru, vymizí z této říše skutečně humánní svobody a vznešeného míru. A tento mír není více hanlivým posměškem, nýbrž se stává životoplatným zdarem všech. Komunisté jsouce osvobozeni od pokušení zločinu, páchaného hmotnými třídními poměry, v anarchii již neznají žádný žalář, žádný soudní dvůr, žádné politické násilí. Vskutku nastal mír a spokojenost lidí na zemi! Svobodný muž a volná žena již nejsou konkurujícími silami, nýbrž horlivě se snažícími tvořiteli v krásném a velkém; příští pokolení je vychováno v ušlechtilosti, ve zřejmé převaze nad dřívějšími generacemi.

Volní, ve svých hmotných potřebách uspokojení lidé, jejichž iniciativa není ochromena na žádném poli možné lidské činnosti - nač ti potřebují autority, zákonů a předpisů? Směšná domněnka! O žádných sociálně cenných a důležitých záležitostech se nerozhoduje dle nějakého autoritářského předpisu, podle žádné vlády majority, nýbrž prostě dle svobodného, všeobecného souhlasu v komuně, a tam, kde ho není, dle volného vyzkoumání a experimentální zkoušky určitého stanoviska.

„Sen, krásná vidina snu, žel jen, že je nemožným“, tak volají všichni naši odpůrci, počínaje u konzervativce až k sociálním demokratům.

Nechte je volat! Tak volali vždy v dějinách na velké bojovníky idealismu a dějiny soustrastně zakryly jména těchto volatelů pláštěm zapomenutí. Jenom oni „utopisté“, nepraktičtí idealisté žijí na věky v srdcích všech vznešených a šlechetných. I my kráčíme nezmateně svou cestou v pyšné důvěře ve tvořící sílu člověka a v možnost uskutečnění našeho ideálu. A přijde, musí nadejít den, kdy procitneme ze snu v noci dneška k nádherně a jasně zářícímu světlu života, tehdy, kdy se stal sen radostí a rozkoší vítězství!

III.

Anarchista není žádný nepraktický blouznílek. On ví, že domáhá-li se někdo ideálu, chce-li ho skutečně dosáhnout, musí zaň bojovat, svoje Já, své všechno proň vsadit. Je ve svém postupu daleko praktičtější, nežli druhá socialistická strana, která existuje vedle anarchismu, tj. sociální demokracie, poněvadž ve svých prostředcích a návodech nedělá okliky, nýbrž jde přímo za svým vytknutým cílem: „překonání státní autority a soukromého vlastnictví“; tomuto cíli přizpůsobuje také neustále své prostředky a propagačně-taktické činy.

Trojí zdroj příjmů poskytuje moderní společnost lidem. Tím je za PRVNÍ renta, která neobsahuje jen rentu pozemkového majetku, nýbrž i různé sinekury státní a industiální; za DRUHÉ zisk, který v industriálním ohledu plyne z možnosti soukromo-majetkového, monopolního hospodářství; a za TŘETÍ pracovní mzda, kterou od majitelů uvedených pramenů příjmů dostává pravý výrobce, dělník a která má proto zvláštní náklonnost pátrat po nejnižším niveau zachování života, ježto oba prvně jmenovaní chtějí svůj podíl zachovat pokud možno úplný a velký.

Panující vlády s celou smečkou stran se pokoušejí vší mocí udržet tento poměr. Je jen jediná politická strana, která předstírá, že je proti stávající soustavě; je to soc. demokracie.

Této straně se podařilo dosáhnout v očích dělníků určitého imponujícího vlivu, že tento vliv nyní přirozeně ochabuje, všude kolísá, o to se postarala téměř 40letá parlamentní perioda vývoje této strany, která odhalila její úplnou neplodnost nebo zkorumpovanost.

V Německu máme nejlepší příležitost pozorovat její vzmach i pád.

Marxistický socialismus, vycházeje z ekonomického fatalismu, vystavěl zase to, co tvoří zápor jeho nejvnitřnější bytosti.

Socialismus je hospodářským systémem sdružování se; společnost nemá se státem co dělat. Marxismus však uvedl do společnosti stát, a tak autoritářský socialismus - jenž je kulturně naprosto nepřátelský! - vyrašil své nejkrásnější květy v sociální demokracii. K tomu se připojila víra, že stát může zreformovat společnost. V jeho taktice se obrátili k prostředku měšťáků, k parlamentarismu, který nikdy nemůže být prostředkem k osvobození, nýbrž jen působištěm, na kterém zástupci různých zájmů měšťácké společnosti společně a legálně uplatňují své nároky na stát a ukládání daní, vybíraných ve společnosti, aby právě co nejméně rušili klid, pořádek a pokoj stávající vykořisťující společnosti. Tato taktika přinesla své ovoce, sociální demokracie zastupuje dnes již socialismus více jako demagogické vnadidlo na masy, v pravdě se stala reformní stranou, která již dávno sbohem působišti pro sociální revoluci, revoluční výchově lidu. Její celá prakticko-duševní výše se vyčerpá asi v osvíceném radikálním anglickém demokratismu.

Anarchisté jsou jedině praví socialisté. Jsou jediní, kteří útočí na ekonomický zdroj příjmů různých tříd měšťácké společnosti tak, že jsou nuceny progresivně ztenčovat rentu i zisk ve prospěch pracovní mzdy až k jejímu úplnému odstranění. Proto jsou také jediní, kteří vskutku prakticky směřují k uskutečnění sociální reformy; poznávají totiž zcela jasně, že zlepšení živobytí dělníků nikdy nemůže nastat nějakým výnosem zákona, nýbrž že musí být výsledkem ekonomicky vedených bojů proletariátu, který musí přemoci poměry, které ho obklopující.

Proto jsou anarchisté pro praktickou reformu a pro neustálý, denní třídní boj. Ovšem že se nebude bojovat principielními anebo odporujícími řečmi uhlazených poslanců v parlamentě; bude se bojovat v aréně průmyslu, v každé továrně, v každé selské chatrči, kde tuší probouzející se proletář možnost nového svobodného života. Anarchisté důvěřují více v obětavou solidaritu proletariátu, nežli v lapání hlasů demagogickými frázemi a všedními povídačkami. Tato solidarita se osvědčuje skutkem ve výrobním životě, ve stávce, a projadřuje se nejúplněji a prakticky všeobecnou stávkou. Zvítězí-li proletariát v některém ze svých požadavků pomocí všeobecné stávky - jak se již mnohokrát stalo - pak je výsledek takového vítězství skutečnou praktickou sociální reformou, lidem vykonanou, která nikdy nemůže být přivoděna shora.

Každý ekonomický boj je bojem politickým, ne ve smyslu hlasovacího truhlíku, ale v nejlepším smyslu společenském. Ostatně jsou také anarchisté znamenitě politicky činní. Zase ne ve smyslu hlasovacího truhlíku, který znamená posílení pořádku měšťáckého světa, nýbrž ve smyslu protistátním. Poněvadž vědí, že mír je nemožný, pokud tu je stát, jsou jedinými důraznými antimilitaristy. Chceme-li mír, musíme odstranit původce rozbroje, organizátora války, stát, a chceme-li se politicky uplatnit, pak poskytuje důsledný antimilitarismus daleko znamenitější, bohatší pole působnosti, nežli volba vždy jednou za pět let nebo přednášení prázdných parlamentárních řečí. Antimilitarismus je jedinou přípustnou politickou akcí proletariátu. Anarchisté jsou důslednými antimilitaristy, poněvadž se nechtějí domáhat státu, nýbrž ho odstranit.

Tím však nejsou prostředky anarchistické činnosti vyčerpány. Ve společné taktice mají ještě něco, co patří k nejdůležitějšímu: anarchistický způsob života každého, kdo se vydává za anarchistu. Ve vzpouře jedince i skupiny proti stávajícímu naráží vždy opět na novou překážku. Leč anarchista si je těchto překážek vědom, neboť se v jeho revoltě denně opakují. Nepřidává se k žádnému zákonu mravu, tradice, morálky; poslouchá jen vnuknutí svého rozumu a svého ideálního principu. A jelikož se jeho život liší duševně, hospodářsky, morálně, rozumově a fyzicky od života všedních lidí, bourá nynější stav, stavě pro budoucnost, pro nastávající volnou společnost.

IV.

Zatímco sociálně demokratická strana chce znovu uvést lid do stadia státního nevolnictví, osvobozuje anarchistické hnutí člověka hned předem duševně a přivádí ho do říše nejúplnější svobody a společného sociálního štěstí.

Anarchismus je filosofií ducha, není žádným dogmatem, žádným přívěstkem na mastičkářské reformy. Tak se zrcadlí také mnohonásobně v duševním životě svých předbojovníků a stoupenců.

Pokud se týče hospodářských systémů, rozeznáváme za prvé komunistický anarchismus, který jsme obrysně podali; za druhé kolektivistický anarchismus a za třetí jeho velmi zjemnělou odrůdu, individualistický anarchismus.

Duševní elementy, které odůvodňují anarchismus jsou tak mnohostranné jako život sám, jehož nejnádhernější vyjádření právě anarchismus tvoří. Co se týče teoretických škol, rozeznáváme jeho odůvodnění za prvé moderní vědou, jmenovitě přírodními vědami a světovými dějinami, za druhé jeho etické odůvodnění horským kázáním, za třetí jeho konkluzí, zakládající se na idealistické, filosofické směsi ideálů Tolstojových a Nietzscheových. *)

Omezený scholasticismus, ignorantská neznalost nepochopí takovou všestrannost, ke které mohou ještě bohatě přistoupit taktické rozdíly. Je to dobře, neboť teprve po osvobození se od svého scholasticismu a nevědomosti se mohou stát a být anarchisty. Tato veliká idea anarchismu objímá všechna pole života, všechny stránky lidské přirozenosti. Vymazává historické chyby minulosti, varuje nás před jejich opakováním, učí nás, že naším cílem nesmí být částečná práce, koncese nebo kompromis a malomyslné čachrování, nýbrž rekovný zápas, jenž je porážen paprskem ideálního světového názoru. Ona je železitou lázní, která nám nikdy nedá zeslábnouti, je pochodní, která povede člověka až k oné bráně v budoucnosti dějin, kam dostav se po tisíciletí klamu, bude moci konečně v pravdě zvolati: SVOBODA!

« « «

________________________________________

Poznámka překladatele

*) Přírodovědecké a historické pojetí anarchismu je odůvodněno hlavně v pracích Petra Kropotkina: „Blahobyt pro všechny“, „Buřičovy řeči“, „O vzájemné podpoře“ a „Pole, továrny a dílny“; a Elise Reclus-a: „Evoluce a revoluce a anarchistický ideál“; a Jean-a Grave-ho: „Umírající společnost“. Své křesťansko-etické odůvodnění má v zavrhnutí každého církevního křesťanství, v nauce o etické očistě lidstva ve smyslu nejstaršího křesťanství, jak ji hlásá Lev Tolstoj ve svých různých spisech. Konečně máme eticko-individualistický anarchismus, jenž byl kdysi odloučen a samostatný, zastoupený M. Stirnerem a Bedřichem Nietszchem; dnes je poslední fáze anarchismu řídce zastoupena (příznivci Benjamina Tuckera), za to nabývá filosofické sloučení ideálů Stirnerových, Nietzscheových a Tolstojových, jež pochází od Dra. Eugena Jindřicha Schmidta, neustále většího významu (Srovnej: „Kulturní podmínky křesťanských dogmat a naše doba“, „Ideální stát“.)

Pro bojující proletariát jsou ekonomicky a sociálně nejdůležitější nauky nesčetných anarchisticko-komunistických spisovatelů, kteří se přidávají obzvláště k názorům Kropotkinovým a Reclusovým; v ohledu filosofickém a v ohledu obohacení světového anarchistického názoru jsou hlavně důležití posledně jmenovaní.

Podle vydání Mezinárodní knihovny, svazek číslo 23, New York, červenec 1908, vydáno nákladem časopisu Volné listy

Pierre Ramus (vlastním jménem Rudolf Grosmann), rakouský anarchista, autor Anarchistického manifestu (česky 1908, New York), dále prací Kritika a ocenění syndikalismu (česky 1909), Všeobecná stávka a přímá akce v třídním boji proletariátu (česky 1910), Francisco Ferrer. Jeho život a dílo (česky 1911).